Historie obce
Kronika obce Lobendava byla obnovena až roku 1965, neboť původní kronika, psaná v německém jazyce, je od roku 1945 postrádána. Předpokládá se, že veškeré staré německy psané prameny byly v závěru druhé světové války zničeny nebo později z obce odvezeny. Obnovenou kroniku sepsal ředitel místní školy Karel Gotz společně se svou manželkou Marií Gotzovou. Při její tvorbě vycházeli z dochovaných pamětí místního rodáka Františka Hilleho, ze vzpomínek Josefa Hájka, který v obci působil jako státní zaměstnanec již za první republiky, z informací předsedy JZD Františka Paláska i z prací Vincence Mayera, ředitele zdravotnické školy v Rumburku. Karel Gotz zároveň objevil ve státním archivu v Rumburku starou německy psanou kroniku obce Hilgersdorf (dnešní osada Severní), avšak obecní ani farská kronika Lobendavy se zde nedochovala.
Vznik Lobendavy je tradičně kladen na přelom 12. a 13. století. Někteří historikové však považují obec za ještě starší. Regionální historik J. Fiedler uvádí, že podle německých pramenů patří Lobendava k nejstarším sídlům Šluknovského výběžku a její založení je připisováno již kolem roku 1086 hraběti Wiprechtovi z Grojče, který ovládal část Lužice náležející českému králi. Wiprecht byl zetěm českého krále Vratislava II., jenž dal své dceři Jutě věnem rozsáhlou část Lužice. Osidlování oblasti bylo podporováno také z Míšně, kde sídlil markrabě a biskup. Podle českých historických pramenů však probíhala řízená kolonizace tohoto území postupně až do poloviny 14. století, zejména zásluhou Berků z Dubé, sídlících na hradě Hohnštejn, který tehdy ležel v území spravovaném českým králem (tzv. země Pirnská, dnes součást Saského Švýcarska).
Kolonizace byla součástí širšího středověkého pohybu obyvatelstva z německých zemí směrem na východ. Do oblasti přicházeli mimo jiné Flámové a Frízové, zkušení tkalci a zpracovatelé lnu, kteří přinesli znalosti lnářství, plátenictví a tkalcovství. Tyto dovednosti se staly základem pozdější textilní tradice celého Šluknovska. Již k roku 1346 je Lobendava uváděna jako obec s kostelem, přičleněným ke stolici Hohnštejn a Sebnitz, což svědčí o jejím tehdejším významu. Ve 14. století se v okolí Lobendavy i nedalekého Neustadtu rýžovalo zlato, jak dokládají dochovaná pomístní jména, například Seifenbach, Zalwasser či Wallenberg, a také zbytky zlatokopeckých sejpů v oblasti Bublavy.
Významnou roli v dějinách obce sehrála její poloha na důležité dopravní trase. Lobendava leží na staré státní silnici, označované jako „císařská“ či „drážďanská“ silnice. Ačkoli bývá uváděna jako spojnice Prahy a Drážďan, byla původně budována jako významná komunikace spojující Vídeň s Drážďany. Silnice do Dolní Poustevny a Sebnitz tvořila její odbočku. Za Rakouska-Uherska i za první republiky se na vrchu Raupenberg nacházel celní úřad. Po druhé světové válce byla komunikace uzavřena v důsledku zřízení hraničního pásma. Severně od Raupenbergu se nacházely zbytky staršího, snad ještě slovanského osídlení kmene Milčanů. Kameny z těchto zbytků zdí využívali obyvatelé Lobendavy ke stavbě domů; z tohoto materiálu byla postavena také největší budova obce – celnice a hostinec „Štern“, známý mimo jiné pobytem císaře Josefa II.
Další důležitou historickou komunikací byla tzv. Česká stezka, která podle pramenů vedla z Budyšína přes Wilthen, Hilgersdorf (dnešní Severní), Horní Poustevnu, Sebnitz a Lichtenhain do Schandau (Bad Schandau) k Labi a odtud dále do českého vnitrozemí, mimo jiné přes Jetřichovice. Tato stará obchodní cesta potvrzuje význam Lobendavy jako přirozeného spojovacího bodu mezi Čechami a Saskem.
Dějiny Lobendavy tak odrážejí dlouhodobé prolínání českého a saského prostoru. Obec vznikla v období středověké kolonizace, rozvíjela se díky řemeslné tradici i své výhodné poloze na významných obchodních cestách a po staletí byla ovlivňována kulturními, hospodářskými i politickými vztahy mezi českým královstvím a sousedním Saskem.